Petr a David

„Pomali! Pomali choď. Budeš rodit - brzo, tak...“ Ťap, ťap, ťap.

„Co to tam má? Psa? Myš? - No jó, myška! A kdo to je s ní? Ccc, nějakej „svobodnej“ somrák. Těchhle mladejch a línejch je mně líto, Dejve. Tváří se, že opovrhují tímhle systémem, ale peníze by od něj chtěli. Somrují právě u těch, kteří z toho „špatného“ systému žijí. Tak ať jdou do lesa! - žít si svobodně. Ale kdo by jim tam dával podporu a „drobáky“? Chudáčci.“ Ťap, ťap, ťap. „Dnes je tady docela rušno; třeba si někdo přisedne.“ Petr naklonil hlavu na jednu stranu: „Chudera myšička, co asi žere? - Pivo? Hm, co jinýho asi, že? Chrrr-ch-ch!“ a Petr drsňácky zachrochtal.

„No kde séš?“

„Chyběla jsem ti? Fakt?“

„Ale ale, tak Ona přišla pozdě. Pročpak asi?“

„Když my jsme se zakecaly.“

„Aha, aha. Tak holky se nám zakecaly... Máš ho sice ráda, ale kámoška je přednější, že jo? A On, aby čekal. Asi jsou ještě na začátku, Davide, ještě jsou tolerantní. To máme dnes ale teplo, co? Pěkně nám to všude dejchá...“

Klap, klap, klap.

„Viděls, ta je ale má, co?“

„Hmm, otepluje se. Už vy-lízají ven, chachacha!“

„Hm, pěkná, pěkná! Viděls? Je to zvláštní, že nás na ženách zajímá spíš to fyzické. Těžko o nějaké řekneme: „ta se ale vyzná v lidech“ nebo „ta je dobrá na fyziku“. Spíš je hodnotíme ze sexuálního pohledu. Ale nemůžou si tím svým exhibicionismem za to tak trochu sami? Chodí skoro v plavkách, a pak se diví,“ Petr mírně zaklonil hlavu, aby mu Slunce svítilo do tváře. „Davide, to ale není švanda tahle móda. Kam to asi povede? Za chvíli budem chodit všichni nazí; co ty chlapy potom vzruší? Nejspíš vyhyneme, když už to nebude působit. Tož co, stejně jsme tady jenom na chvíli... Teď mě napadá: proč se ti lidi vlastně berou?“

Od nedalekého trávníku se ozval dětský pláč.

„Aj! Jako na zavolanou! Proč se vlastně berou, Davide? Aby si navzájem zajistili partnera? Aby Žena měla jistotu, že jí Muž materiálně zajistí při výchově dětí? Asi proto je tak pro Ženu zásadní otázka peněz a společenské postavení Muže. Vždyť už na to přišli i ti dva, jak se jenom... Chopin a Hauer? Komici...“ Petr zasmál se vlastnímu vtipu. „A když se ta svatba udělá s náležitým ceremoniálem a pompou, tak to jakože platí. Přece, kdyby se měli OPRAVDU rádi, tak proč to musí dávat najevo takhle? Možná, aby tomu sami uvěřili...“ a Petr se zasmál znova.

Klap, klap, klap.

„Jenom mi nejde do hlavy, proč chtějí ženy muže tak ovládat. Kolikrát si je představuju jako chobotnice: všemi chapadly je svazují a zobcem vysávají. Jsme halt chudáci, Davidku. A nejlepší je, když už toho muže jaksi dostanou, klesne u nich v ceně a je z něj bačkora a je pod pantoflem a co já vím co ještě. A pak, že to máme lehký! Ale to je typicky ženské: nevědí, co chtějí - na jednu stranu má být chlap silný a hlavně OSOBNOST, ale na druhou stranu jej chtějí ovládat a když se jim to nedaří, tak nasazují vyhrožování „ty mě nemáš rád!“ a „buď hudba nebo já!“ a klidně brečí, že „nejseš se mnou!“ a „nemáš na mě čas!“ i když ví, že její Muž je v práci a dělá to vlastně pro ni a často jenom proto, aby měl klid... Asi proto jsou hospody!“ Petr kroutil hlavou nad tím, k čemu chtěl dojít. „Ono je to možná i dobou anebo je to taková móda. ...ale ženy jsou příšerně submisivní. Čeká se od nich, že prostě mužům podlehnou; ať tak či onak. Nechápu proč mají být tedy sexy - ,“ Klap, klap, klap. „fíha, ta se nese, to je ale exhibicionismus! - mají být přitažlivé, krásné a zároveň tak nějak hloupoučké. A když dostanou nějakou sexuální nabídku, musí jakože odmítnout, ale při tom je to pro ně příležitost mít partnera. Tohle rozhodování jim teda nezávidím, Davide. U nás, u chlapů, je to jasný... Máme to v genech.“

„Kdyby jsme vládly my, ženy, byl by na světě mír!“

„Blbost...“

„Ale my si přece vážíme víc života než vy, chlapi!“

„A je to tady! Kolikrát přemýšlím, co by se stalo, kdyby opravdu vládly ženy. S tou jejich pomlouvačnou povahou by jejich vláda nevydržela ani týden. A rozhodnutí mění z minuty na minutu. A ta jejich bytostná zloba! Jak se při ní pitvoří. A často jsou proti svým odpůrkyním daleko krutější, než leckterý muž. Ti aspoň uznávají nějaká pravidla, ale ženy nemají prostě čest. Pisatelé Bible asi dobře věděli, proč má být žena muži podřízena. Ze dvou zel na Zemi volili to menší.“

Petr byl mírně předkloněný a kolemjdoucím mohl připadat, jakoby chtěl každou chvíli vstát.

„Ty nic neslyšíš!“

„Ale slyším! Když ty nemluvíš, jenom pořád něco breptáš.“

„Ale prosím tě... Chodíš vůbec ven? Vždyť ty vůbec nechodíš ven!“

„Co? Chodím! Pořád...“

Ťuk, ťuk, ťuk.

„Ale nechodíš...“

„-“

„Nechodíš ven!“

„V pátek, každej pátek chodím. Do města.“

„Ále, kdys byl naposled?“

„No, v pátek. Vždyť ti to říkám!“

„Nechodíš nikam.“

„Chodím, v pátek jsem byl...“

„Davide, slyšíš to? Proč jsou vlastně spolu? Děti vychovali... asi je spojují ty hádky... a zvyk. Samota není lehká, to jo. Ti dva pánové,“ a Petr se opět zasmál až zaklonil hlavu, „Chopin a Hauer, to řekli správně, že člověk, který neumí být sám, sám sebe nevystojí. Prostě se sám sobě hnusí nebo tak nějak. Je to fakt. A když tak o tom přemýšlím, Dejvsone, hlavně ženy jsou nerady často sami. Muži sice taky ne, ale u žen mi to připadá tak nějak častější a že to hůř nesou. Asi je to dnes v módě...“

„Pane Petře, dobrý den! Jak se máte?“

„Jé, paní Věro! Znáte to klasické dílo od Eloyse Džiráska - The Mnou?“

„Ááá, vy ste pořád stejnej! A k čemu jste došel dnes?

„Ále, jen jsem probíral pár módních záležitostí.“ smál se pod vousy Petr.

„Chcete pomoct? Jdu domů.“

„Né, děkuji. Tady to znám dobře. Tak pojď, Davide, pomalu půjdem.“ Ťuk, ťuk, ťuk. Petr vstal a svojí bílou hůlkou si kontroloval cestu parkem.

„Četla jsem o nové módě, pane Petře. Prý umírá hodně vrabců, ale už ani nevím proč.“

„To máte pravdu, paní Věro, oni si lidé vždycky nějakou tu novou módu vymyslí, aby se měli na co zlobit.“